Velitel CC B, 16. obrněné divize

“Divize dospěla do Waidhausu v pořádku a generál Pierce svolal důstojnickou poradu. Na ní určil bojové uskupení B, aby v posílené sestavě (pod mým velením) jako první vyrazilo po jediné dobré silnici a podniklo hlavní útok, zatímco ostatní bojová uskupení, tj. bojové uskupení A a uskupení záloh, mu po průchodu zúženým místem na hranici měla poskytovat podporu na křídlech. V té době jsme samozřejmě nevěděli, že Plzeň a zbrojovku Škoda (jednoho z hlavních zbrojních dodavatelů Německa) drží svazek zhruba 10 000 Němců. Páteř bojového uskupení B tvořil prapor mechanizované pěchoty, prapor tanků a prapor mechanizovaného dělostřelectva. Byla k nám přičleněna hlavní část jízdní průzkumné eskadry divize spolu s ženijním, zdravotnický, spojovacími, protiletadlovými, protichemickými, zbrojně-technickými a dalšími jednotkami. Vysoce mobilní, úderný svazek o přibližně 2 500 mužích s řadou obrněných vozidel.

Vedeni jízdní průzkumnou eskadrou a ženijním bojovým oddílem, následovanými tanky a pěchotou s dělostřelectvem vzadu jsme zahájili postup na Plzeň za radiového klidu se všemi radiostanicemi přepnutými na příjem. Vůbec jsme netušili, že nás během postupu měla zaměřena velká 88mm děla, včetně mého řidiče a mě v našem malém jeepu, jak jsme se přesouvali pod ochranou vpředu jedoucí jízdní průzkumné eskadry. Při pohledu na snímky těchto ukrytých osmaosmdesátek mě později pěkně zamrazilo, i když mezitím uplynula dlouhá doba. Asi nechtěli plýtvat kvalitním střelivem na malou rybu a čekali na větší kořist!

Mým rozkazem bylo ovládnout a držet vyvýšený terén na západ od města Plzně, což znamenalo zastavit západně od Plzně, avšak vědomí, že ostatní bojová uskupení budou brzy u nás, mi dodalo sebedůvěru. Proto jsem rozhodl v postupu pokračovat a pokusit se zmocnit města, které mohlo sloužit jako opěrný bod proti obrněným a pěchotním silám nepřítele. Za mírného nepřátelského odporu jsme se přiblížili k Plzni a ke zbrojovce Škoda na okraji města. Po získání Škodových závodů zde byl ponechán zajišťovací oddíl a přesunuli jsme se směrem ke středu města. Byly vydány rozkazy, aby jednotky obrněného průzkumu kryly město a přístupové cesty do něj a aby prapor mechanizované pěchoty zřídil velitelské stanoviště na radnici na hlavním městském náměstí a chránil na krátkou vzdálenost přístup do města z východu.

Brzy začala na naše jednotky dopadat palba ostřelovačů z vysokých plzeňských budov. Ta nepředstavovala problém pro tanky, které pouze uzavřely poklopy (tzv. se ‘zapnuly’), a pro obrněné transportéry, ale pro velitele v otevřených jeepech to nebyla žádná legrace. Museli jsme sesednout a využívat veškeré kryty, které byly k dispozici v kanálech, strouhách nebo u stěn v přízemí budov. Oddíly vyslané do každé budovy brzo dokázaly umlčet přerývaný zoufalý poslední dech obranné palby německé posádky. Naší sekci poskytovala podporu loajální česká vojenská posádka a policie. V nastalém zmatku byli muži oblečeni do všech druhů uniforem, od křiklavých, které připomínali divadelní kostýmy, po české uniformy, a bylo obtížné rozeznat spojence od nepřítele. Postupně se začali objevovat Plzeňané, zasypávali cestu před našimi postupujícími jednotkami a samotná vozidla květinami a při svém jásání nám podávali vodu, mléko a nealkoholické nápoje. Přišlo nám to podivné, že nikdy nebyla ani kapka PIVA!! Plzeň je totiž domovem a rodištěm proslaveného plzeňského piva. Až později jsme zjistili, že (pro nás) natvrdlá posádka letadla amerického letectva si pivovar spletla se Škodovými závody a shodila bomby na nádrže s pivem místo na slévárny ve zbrojovce.

Zaráželo nás, že se nám dostalo tak nadšeného, rozjásaného a vzrušujícího přijetí. Důvod jsme zjistili až později. Německá posádka shromažďovala síly a zbraně a hodlala zabít všechny, kdo spolupracovali se Spojenci a s hnutím odporu, a provést krvavou čistku v české vojenské posádce hned následující den. Přijeli jsme tedy v pravý čas, abychom tomuto krveprolití zabránili. Ještě den, a bylo by bývalo pozdě!! Vysoko na věži kostela na hlavním náměstí města se náhle od střel se stopovkou rozhořel požár. Nařídil jsem svému zástupci velitele (pplk. Percy H. Perkins, Jr.), aby si vzal oddíl a oheň uhasil. Nevím, s kolika německými obránci se cestou vzhůru po úzkém schodišti musel utkat. Byl to statečný a výkonný voják a úkol provedl, jako by se nejednalo o nic zvláštního. Nikdy se nezmínil o případném nebezpečí a ani můj zdánlivě neproveditelný úkol nezpochybňoval.

Po zřízení velitelského stanoviště na radnici jsme se od loajálních Čechů dozvěděli, že se k městu blíží německé tanky Tiger. Okamžitě byl vypraven obrněný průzkum, aby tuto jednotku nalezl, přičemž místo mi bylo ukázáno na mapě darované obyvateli města. Na nepřátelské tanky jsme nenarazili, protože se patrně stáhly k Praze. Ve stejný čas začínala přijíždět ostatní bojová uskupení a konečně velící generál zřídil západně od Plzně divizní velitelství, které bylo obklopeno jeho bojovými uskupeními. Naše divize byla jako obvykle rozčleněna na tři uskupení B (CC B), uskupení A (CC A) a uskupení záloh (CC R). Tato další uskupení zadržely klikaté cesty, mosty vyhozené do vzduchu, tužší odpor apod.

Česká posádka, která byla nyní osvobozena od nadvlády německé posádky a gestapa, nám teď byla k dispozici a pomáhala dohledávat a likvidovat německé opěrné body. Němci byli zalezlí v českých budovách přestavěných na kasárna, ale jejich gestapo bylo stále činné a v permanenci a shromažďovalo informace o českém podzemním hnutí a o jeho spolupráci s americkými silami pro účely případné pozdější odvety. Žhavý hněv loajálních Čechů, kteří pod těžkým podpatkem utiskovatelů nemilosrdně trpěli dlouhých šest let, se nyní obrátili proti jejich vlastním zrádcům a také proti Němcům, které chytili samotné, a docházelo ke krvavým výpraskům. Nemohli jsme se Čechům divit, že usilují o pomstu, ale naše jednotky to musely zastavit, aby se zabránilo krveprolití a možným útokům na nevinné.

Pak poslal velitel německé posádky na mé velitelství zprávu, že se hodlá vzdát. Vzhledem k tomu, že jsem byl vytížen dislokováním vlastních jednotek k dobývání posledních míst odporu v hlavních vysokých budovách ve městě, a protože jsem zcela nevěřil, že jsou Němci připraveni se vzdát, pověřil jsem plukovníka Perkinse s eskortou, aby věc prošetřil. Shromáždil několik důstojníků štábu a příslušníků mužstva. Poté následovali německého průvodce za účelem, který jak jsem se domníval, mohl být falešný nebo klamný a který mohl sloužit k tomu, aby naši pozornost odvedl od našich vlastních útoků. K mému překvapení se plukovník Perkins za malou chvíli vrátil a uvedl, že se německý velící generál opravdu vzdal. Uvedl, že naše skupina byla odvedena do jednoho z německých opěrných bodů, kde byl shromážděn celý německý štáb i s jejich dámami. Generál vstal, složil kapitulaci posádky a před všemi přítomnými vytáhl pistoli, prostřelil si hlavu a padl přímo před svou manželku, štábem a ostatními dámami. Takto dramaticky vyvrcholilo na události bohaté dobytí a kapitulace československé Plzně, kde jsme také s pomocí českých sil a české policie zajali a zadrželi tisíce německých vojáků a tuny vojenských zbraní, střeliva, potravin a materiálu.

Ve stejný den přijel do mého předsunutého velitelského stanoviště na radnici na hlavním náměstí náš velitel generál Pierce. Když jsem mu podal hlášení o situaci, zeptal se mě, zda byly za hranice města vyslány hlídky na další den, kdy jsem předpokládal, že budeme postupovat na Prahu. Bylo mu řečeno, že hlídky byly vyslány mezi devátou a desátou hodinou ranní. Na to řekl, že mám štěstí, protože kdyby to bylo po dvanácté hodině, čekal by mě nejvyšší vojenský soud. Přišlo mi to pošetilé a podivné, ale rozhodnutí patrně učinilo vrchní americké a ruské velitelství na některém ze setkání na nejvyšší úrovni v Jaltě či Teheránu, nebo se jednalo o dohodu přijatou při kapitulaci německých sil.“

Citováno z:
• From D-DAY to VE-DAY (CD); 2010 Plzeň.
• 500 hodin k vítězství, Karel Foud, Milan Jíša, Ivan Rollinger; 2011 Plzeň.