Příběhy veteránů

George Thompson (16. obrněná divize)

 Příslušník 137. praporu technického zabezpečení, 16. obrněná divize

Svoboda není zadarmo

Do služby v armádě jsem se jako dobrovolník přihlásil v květnu 1943, když mi bylo devatenáct let. Po velmi dlouhém výcviku a absolvování kurzů na Škole obrněných sil ve Fort Knox ve státě Kentucky mne poslali k mé nové divizi, Šestnácté obrněné. Po dalším výcviku v servisu tanků, nákladních vozidel, polopásových vozidel a jeepů jsme konečně dostali rozkaz k přesunu do Francie. Po náročné cestě přes severní Atlantik v únoru 1945, kdy na nás útočily německé ponorky, jsme po dvanácti dnech dopluli do francouzského Le Havru. Ačkoli jsme se do Le Havru dostali bezpečně, nemohli jsme v docích vystoupit. Přístav byl plný potopených lodí, kvůli kterým bylo možné do doku vplout až s přílivem.

Po několika dnech v Le Havru, kdy jsme připravovali vozidla na pozemní a železniční cestu, jsme se přesunuli do vnitrozemí do Forges Les Eaux. Má rota byla ubytována ve velkém starém zámku. Bydlel jsem ještě s několika muži v podkroví hospodářské budovy. Zde jsme opravovali vozidla divize. Za našeho pobytu přišla žádost od generála Pattona, že si přeje výkonnější jeep. Některá z našich technických nákladních vozidel byla vybavena pomocným osmiválcem Ford o výkonu 100 koní. Jeden z těchto motorů jsme namontovali do jeepu a poslali vůz zpět. Dnes se prý tento jeep nachází v Pattonově muzeu v kentuckém Fort Knox.

Přibližně 15. dubna jsme zahájili přesun Francií a Německem. Cestou nás ostřelovala bitevní letadla a dělostřelectvo, jehož palbou byl zasažen jeden kamarád, který stál přímo vedle mne a který málem přišel o nohu. Dojeli jsme do německého Fürthu, místa, odkud jsme měli vyrazit do Československa. Během postupu dostala naše rota rozkaz obsadit město Nýřany u Plzně. Zajali jsme mnoho Němců a poslali je do záchytného prostoru, kde byli roztříděni a odesláni domů. Když jsme s vězni pochodovali ulicí, Češi je bili vším, co jim přišlo pod ruku. Naši zdravotníci ošetřili mnohem více zraněných Němců než našich vojáků. Ačkoli jsem hněv Čechů chápal, snažil jsem se těmto výpraskům zabránit, jak nejlépe jsem mohl.

Po noci strávené v Nýřanech jsme jeli přímo na plzeňské letiště. Zde stály zaparkovány stovky „zajatých“ německých vozidel. Všechna byla vyřazena z provozu vytržením kabelů z přístrojové desky. Mým úkolem jako mechanika bylo projít celou řadu a nastartovat co nejvíce z nich. Když jsme vozidla uvedli do provozu, předali jsme je do užívání městu Plzeň. 8. květen (Den osvobození) jsme strávili na plzeňském letišti s láhví německého sektu, kterou jsem „osvobodil“ ještě v Německu.

Po 8. květnu nás poslali do Lestkova, později do Mariánských Lázní a pak zpět do německého Řezna. V Československu jsme po konci války dlouho nepobyli. Domů mne poslali v květnu 1946. Později jsem se oženil s dívkou, jejíž příjmení bylo Havlová. S Čechy mne pojí ona a válka. Do České republiky jsem se poprvé vrátil v roce 1991 a od té doby jsem tady byl mnohokrát. Neznám jinou zemi, v níž si lidé své svobody váží více než Češi.

Pamatujte, svoboda není zadarmo a je pouze pro statečné.


Citováno z:
From D-DAY to Ve-DAY (CD); 2010 Plzeň.
500 HODIN K VÍTĚZSTVÍ, Karel Foud, Milan Jíša, Ivan Rollinger; 2011 Plzeň.