Konec druhé světové války s sebou na naše území přinesl přímé vojenské operace, do kterých se zapojila pestrá směsice vojsk. Kromě hlavního střetu mezi armádami nacistického Německa a Sovětského svazu se zapojila také vojska rumunská, polská, maďarská, pochopitelně československá, a na západě Čech také vojska americká (včetně oddílu Belgičanů). 

Ačkoliv spojenecké vrchní velení nemělo ambice postupovat na území Říšské župy Sudety a Protektorátu Čechy a Morava, tedy území předmnichovské Československé republiky, trasa postupu americké Třetí armády na domnělou “Alpskou pevnost”, tzv. poslední baštu nacistů, skutečně znamenala, že americké jednotky musely na západní československé území vstoupit. Při zajišťování levého křídla sil postupujících na jih Německa, tak do západních a jihozápadních Čech vstoupil V. a XII. sbor americké Třetí armády pod velením generála George S. Pattona. První americké jednotky vstoupily na území předmnichovské republiky před desátou hodinou dopoledne 18. dubna 1945 v ašském výběžku.

Jednalo se o průzkum roty K 3. praporu 358. pěšího pluku americké 90. pěší divize, který po překročení předmnichovských hranic nejprve vstoupil do osady Trojmezí (něm. Gottmansgrün) a následně do obce Hranice (něm. Rossbach). V té době se stále jednalo o území Říšské župy Sudety. Američané se zde setkali s omezeným odporem a po poledni se průzkum vrátil s několika zajatci zpět za hranici. Tentýž den dopoledne se přes hranice vydal také početnější průzkum 2. praporu 358. pěšího pluku a odpoledne obec Hranice obsadil. Jednalo se tak o první obec v Československu obsazenou Američany.

 

Američtí vojáci tak začali působit i na západě Čech.  Stále se však jednalo o dílčí akce související se zajištěním levého křídla americké Třetí armády postupující na jih podél česko-německých hranic, nikoliv o cílené osvobozování Československa. To mělo být ponecháno plně na sovětské Rudé armádě, která ale sváděla tuhé boje s německými vojsky na Moravě, v Polsku a v severním Německu, zvláště v bojích o Berlín. Oproti tradovanému omylu nebyla ještě v dubnu 1945 stanovena hranice dotyku západních a východních spojeneckých vojsk, tzv. demarkační linie. Mýtus o tom, že demarkační linie byla určena již na konferenci Spojenců v Jaltě v únoru 1945, se později promítl i do vzpomínání řady pamětníků. Ve skutečnosti však bylo určení hranice dotyku západních spojeneckých a sovětských vojsk ponecháno na vojenských velitelích, kteří mohli nejlépe posoudit situaci na frontách.

Vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě, generál Dwight D. Eisenhower, musel čelit tlaku americké veřejnosti doma ve Státech, která si uvědomovala bezútěšnou situaci válčícího Německa a očekávala brzký konec války na evropském bojišti. Jakékoliv ztráty v závěrečné fázi války tak vyvolávaly velkou vlnu nespokojenosti s politickým a vojenským vedením. Dobytí Berlína se stalo propagandistickou záležitostí pro Sověty, takže bylo potřeba především zajistit co nejhladší průběh posledních válečných týdnů s minimálním počtem vlastních ztrát. Západní Spojenci stále věřili v existenci tzv. Alpské pevnosti, odkud by fanatičtí nacisté mohli vést zuřivý odpor za použití nejnovějších zbraní. Ačkoliv nebyl skutečný, vzbuzoval pevnostní komplex v bavorských Alpách mezi spojeneckou generalitou prvořadý zájem. Navíc bylo potřeba myslet na to, že po skončení bojů v Evropě bude potřeba přesunout bojové jednotky do Tichomoří, pro plánovanou invazi na japonské ostrovy, kde se očekávaly velice tvrdé boje. Je třeba si uvědomit, že Japonské císařství bylo pro Američany prvořadým nepřítelem ve válce.

Osvobození Československa tedy nespadalo do oblasti zájmů štábu generála Eisenhowera. Přesto se i na straně západních Spojenců ozývala hlasitá volání po postupu spojeneckých jednotek co možná nejdále na východ. Zvláště britský předseda vlády Winston S. Churchill a ministr zahraničí Anthony Eden osobně požadovali postup amerických jednotek do Čech a obsazení Prahy. Britům, podobně jako Sovětům, šlo o politické cíle – o poválečné rozdělení sféry vlivu ve střední Evropě. Američané však viděl svůj hlavní zájem v oblasti Tichomoří a dávali tedy Sovětům volnou ruku ve střední Evropě v oplátku za jejich vstup do války proti Japonsku. To kladl generálovi Eisenhowerovi na srdce především nový americký prezident Harry S. Truman, který nastoupil po smrti prezidenta Roosevelta v dubnu 1945. Přesto i v řadách americké diplomacie a generality panovaly názory, že je třeba postupovat i dále na území předmnichovského Československa. Nejvehementněji je zastával právě velitel americké Třetí armády, která na československé území pronikla. Generála Pattona navíc zjevně poháněla i vidina osvobození Prahy, posledního evropského hlavního města, které zůstávalo v rukou německých okupantů.

 

První větším městem na československém území obsazeném americkými jednotkami byla Aš (něm. Asch), která padla po téměř celodenním boji 20. dubna 1945, v den posledních narozenin Adolfa Hitlera. Město s malými ztrátami (3 muži) dobyli vojáci americké 90. pěší divize.

Mnohem těžším se však ukázalo být obsazení města Cheb (něm. Eger), hlavního střediska sudetoněmeckého hnutí pod vedením Konráda Henleina. Ten také v dubnu 1945, z pozice osoby zodpovědné za obranu území Říšské župy Sudety, vydal rozkaz udržet město za všech okolností a bránit jej do posledního muže a náboje. Obranu tvořili kromě vojáků německé armády také oddíly mládenecké organizace Hitlerjugend a přestárlí příslušníci domobrany Volkssturm. K útoku na město vyrazili vojáci americké 97. pěší divize 24. dubna a pomalu se dostávali přes zátarasy a překážky za podpory dělostřelectva. 25. dubna již Američané kontrolovali centrum města, ale až 26. dubna dobyli chebské letiště. V bojích o Cheb padlo 36 Američanů.

Následující den se na české území poprvé dostala také legendární americká 1. pěší divize, přezdívaná “Big Red One”, když se přesunula z Německa do oblasti Aše. V květnu 1945 pak tato jednotka osvobodila německý zajatecký tábor u Sokolova, což zachytil na svou kameru i pozdější slavný americký filmař Samuel M. Fuller. Tuto vzpomínku na působení v řadách americké armády na Sokolovsku následně použil i ve svém protiválečném velkofilmu The Big Red One z roku 1980, i když ve značné stylizaci.

Americké jednotky pronikaly na konci dubna 1945 do českého pohraničí i na dalších místech. Americká 90. pěší divize se přesunula od Aše směrem na jih a její vojáci přešli česko-německé hranice u Svaté Kateřiny, Alžbětína, Folmavy a České Kubice. Dne 28. dubna 1945 začali američtí vojáci 42. průzkumné jezdecké eskadrony (motorizovaná) operaci COWBOY. Ta se uskutečnila na popud dvojice německých veterinářů, kteří přešli frontu a žádali americké velení o převedení stáda vzácných koní z hřebčince v Hostouni, poblíž Bělé nad Radbuzou. Americká jednotka pronikla do Hostouně, kde setrvala až do konce války, po němž převedla v koně na německé území a odtud dále do zemí jejich původu a do USA.

Po poledni 30. dubna 1945 došlo k poslednímu sestřelu amerického letounu nad československým územím, a nad evropským bojištěm vůbec. Jednalo se o stroj P-47 Thunderbolt patřící do sestavy 362. stíhací skupiny americké Deváté letecké armády pilotovaný nadporučíkem Virgilem P. Kirkhamem. Kirkhamův stroj patřil k trojici amerických stíhacích letounů, které nad silnicí mezi Trhanovem a Klenčím zaútočily na kolonu německých vojenských vozidel. Jeho stroj však byl zasažen střelbou německých protileteckých kanónů a následně narazil do svahu Draženovské hory severně od Trhanova. Památku padlého letce připomíná v místě dopadu dřevěný kříž, který od roku 1990 navštěvuje jeho bratr, taktéž letec, Marion.

 

Američtí vojáci se do osvobozovacích akcí na území předmnichovské československé republiky zapojili daleko dříve, než v dubnu 1945. Byli to právě američtí a britští letci, kteří jako první zanesli přímé válečné akce i na území dosud relativně klidného Protektorátu Čechy a Morava. V západních Čechách byla jejich cílem především jedna z vůbec největších zbrojních továren pracujících pro potřeby německého válečného hospodářství – plzeňské Škodovy závody. Britové vyvíjeli snahy o bombardování Škodovky již v roce 1940, všechny pokusy se však minuly cílem, nebo jej vůbec nenašly. Nejblíže se britské bombardéry dostaly teprve v dubnu 1942, kdy při navádění náletu pomáhali i českoslovenští parašutisté, ale opět s nulovým účinkem. Při náletu v dubnu 1943 došlo dokonce k záměně Plzně za Dobřany, a komplexu plzeňské továrny za komplex dobřanského ústavu pro choromyslné. Nálety nezaměřovaly však pouze na Plzeň, ale také na Pardubice, Most, Kladno, Ostrava, Brno, Prahu a další průmyslová města.

Od roku 1944 se do letecké války nad československým územím zapojila také letadla amerických vzdušných sil. Zatímco Britové bombardovali v noci, Američané za dne. Již v únoru 1944 zaznamenaly bombardéry americké Patnácté letecké armády operující z letišť v jižní Itálii ztráty několika strojů. Na cíle v Čechách a na Moravě létaly také bombardéry americké Osmé letecké armády z letišť v jižní Anglii a později Deváté letecké armády z letišť v severní Francii. Aktivita amerických bombardérů nad naším územím se zintenzivnila především v létě 1944 v souvislosti se zaměřením se na sklady paliva německých ozbrojených sil. Po vypuknutí Slovenského národního povstání dopravovaly americké letouny materiální podporu československým povstalcům na letiště Tri Duby. V říjnu a prosinci se pak opakovaly nálety na Škodovku. Nálet z 20. prosince dosáhl v Plzni stovky obětí.

Odpor německé vojenské letectva byl minimální, daný zejména nedostatkem leteckého paliva, vysíleností povinnostmi na východní frontě, a zvláště pak nepoměrem sil. Před jednotlivými německými stíhači chránily americké bombardéry roje doprovodných stíhačů. Větší nebezpečí tak pro spojenecké bombardovací svazy představovalo pozemní protiletecké dělostřelectvo. To bylo rozmísťováno dle důležitosti chráněného průmyslového centra. Soustava plzeňské protiletecké obrany patřila v celém protektorátu k vůbec nejsilnější.

Od února 1945 začaly nad Čechami a Moravou působit hlídky „hloubkařů“. Skupiny stíhacích letounů hlídkující v nízkých výškách hluboko v týlu nepřítele vyhledávaly vhodné cíle, na které se následně ihned vrhaly. Tyto hloubkové útoky zcela paralyzovaly přesuny německých vojenských kolon, přerušovaly železniční tratě, ničily sklady paliva, vlaky, vozidla i nepřátelská letadla stojící na zemi. Tato taktika se Spojencům osvědčila již v Normandii, a podobně slavila úspěch i v Čechách.

Útoky hloubkařů a bombardérů však zasahovaly také do života protektorátních obyvatel. Nálety na továrny ve městech se nevyhnuly civilním obětem, také řada civilních domů byla poškozena. Měšťané se po vyhlášení poplachu odebírali do protileteckých krytů, ale i ty mohly být zasaženy a zavaleny. Kdo mohl, odvezl děti raději k příbuzným na venkov. I útoky hloubkařů byly nebezpečné civilistům. Při útocích na vlaky se letci sice zaměřovali na lokomotivy, ale někdy po nich zůstávali mrtví i mezi cestujícími. Praktikovali proto takový postup, kdy nejprve zakroužili nad vlakem, aby mohl zastavit a cestující jej mohli před útěkem opustit.

V dubnu 1945 zažila Plzeň poslední tři nálety spojeneckých bombardérů. Britský nálet na Škodovku v noci z 16. na 17. dubna odneslo více než šest set obětí, především z dělnické obytné čtvrti Cikánka, neboť komplex továrny byl zaměněn za měšťanský pivovar. Další nálet uskutečnili Američané odpoledne 18. dubna, ale pro silnou palbu protileteckého dělostřelectva shodily bombardéry pumy před cílem – na obytnou čtvrť Slovany. Poslední nálet na plzeňskou zbrojovku se uskutečnil v dopoledních hodinách 25. dubna. Paradoxně až na konci války se podařilo bombardérům americké Osmé letecké armády nejúčinněji zasáhnout Škodovku, která již tou dobou byla poslední velkou produkující zbrojovkou v rukou nacistů. Právě tento poslední nálet, který na čas ochromil veškerou výrobu ve Škodových závodech, se později stal hlavním bodem kritiky spojeneckých náletů komunisty.

 

Začátek května 1945 na západním území bývalého Československa s sebou přinesl téměř úplné obsazení západního pohraničí americkými vojsky. Nebylo to však beze ztrát. 1. května zahynulo pět amerických vojáků nedaleko obce Díly na Domažlicku když jejich vůz najel na minu. Tentýž den sváděli vojáci americké 90. pěší divize tvrdé boje v lesích okolo nedalekého Klenčí pod Čerchovem, které z poloviny vyhořelo po americkém podpůrném náletu. Obsazena byla také Želená Ruda a další šumavské obce.

U obce Všeruby poblíž česko-německých hranic došlo 4. května k neočekávané události. Jednotky německé 11. tankové divize pod velením generálporučíka Wenda von Wieterheim zde jako celek přešly do amerického zajetí i se vší svou technikou. O tom, že se jednalo o bojeschopnou jednotku, svědčí to, že právě vojáci 11. divize předcházející dny kladli Američanům tuhý odpor při jejich postupu západočeským pohraničím. Jednalo se o nejsilnější německý útvar, který mohlo německé velení skupiny armád Mitte polního maršála Ferdinanda Shörnera proti americkým vojskům nasadit. Brigádní generál Herbert L. Ernest, velitel americké 90. pěší divize, přijal kapitulaci téměř sedmi tisíc německých vojáků s desítkami obrněných vozidel.

Čtvrtého května také došlo na rakouském území k setkání spojeneckých vojsk postupujících Německem na jih a vojsk postupujících z Itálie na sever. Tím došlo ke spojení západní a jižní fronty, a mýtus o Alpské pevnosti byl odhalen. Americké velení se tak mohlo opět zabývat otázkou postupu hlouběji na předmnichovské československé území. Předběžné ustanovení demarkační linie kopírovalo česko-německé západní hranice z roku 1938 s tím, že americké jednotky tyto hranice smějí překročit za účelem zajištění levého křídla Třetí armády. S ohledem na rychlost postupu Američanů a Sovětů padl z americké strany návrh na prosloužení hranice postupu na linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Sovětské velení s touto podobou demarkační linie souhlasilo, a tak mohl generál Patton 4. května 1945 ve 22:00 vydat velitelům V. a XII. sboru své Třetí armády operační rozkaz číslo 115. Tím bylo rozhodnuto o dalším postupu amerických jednotek na území západních a jihozápadních Čech až na dohodnutou demarkační linii.

 

V brzkých ranních hodinách 5. května 1945 se američtí vojáci dali do postupu na západ. V téže dobu začalo v Praze povstání českých obyvatel proti okupantům. V šest hodin ráno redaktor pražského rozhlasu Zdeněk Mančal ohlásil: “Je právě sechs hodin.” Tuto provokaci většina posluchačů pochopila jako signál k rozpoutání povstání.

Také Plzeňané toto hlášení slyšeli a po telefonickém potvrzení, že v Praze již revoluce začala, rozpoutalo se živelné povstání i Plzni. Byly strhávány německé nápisy, zamalovávány německé texty, byly vyvěšovány československé prapory. Propagandistická tabule s nápisem “Führer befiehl, wir folgen” na náměstí Republiky a tabule informující o německých vyhláškách umístěná v Husově ulici byly zapáleny. Rozvášněný dav pochodoval s vlasteneckým praporem Klatovskou ulicí a náměstím Republiky. Jinde se lidé vrhali na osamocené německé vojáky a odzbrojovali je. Představitelé okupační civilní správy města, Karl Wild a Walter Sturm, byli zadrženi a uvězněni na radnici. Pro organizování povstání se do čela postavil Revoluční národní výbor. Jeho předsedou byl ještě před vypuknutím povstání zvolen Jindřich Krejčík, člen plzeňského odboje poštovních úředníků a vedoucí odbojové skupiny Druhá lehká tajná divize. Do organizace povstání se zapojily také další odbojové skupiny z Plzně a okolí. Byly to například sokolové, škodováci, policisté, komunisté z tzv. Bojových skupin, zbytky Obrany národa a dalších odbojových skupiny, které těsně před povstáním nevyvíjely aktivitu, ale také partyzánské skupiny z plzeňského okolí.

Zásadním opatřením pro koordinaci povstaleckých sil, instruování obyvatelstva a případnou dezinformaci okupantů, bylo obsazení plzeňského rádiového vysílače. Ten nesloužil jako samostatná rozhlasová stanice, ale pro ohlašování leteckých poplachů a náletové situace. Jednalo se o podzemní bunkr, který se nacházel v cípu břehu na soutoku Radbuzy a Mže, v místě zvaném Na Obcizně. Policejní hlídka odzbrojila německou stráž a zajistila stanici do příjezdu odborníků pod vedením Karla Šindlera. Pár minut po dvanácté hodině se z éteru ozvala památná věta: “Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří!” Tím začalo nejen rozhlasové vysílání plzeňských povstalců, ale také pozdější stanice Československý rozhlas Plzeň.

Revoluční národní výbor v Plzni musel především zajistit, aby nedošlo ke krveprolití. Zahájil tedy jednání s vrchním velitelem německých vojsk ve městě, generálporučíkem Georgem von Majewski, která za RNV vedl Karel Křepinský. Jelikož von Majewski disponoval sedmi tisíci ozbrojenými muži a k Plzni se stahovala další německá vojska, bylo pro povstalce nutné hrát o čas a mlžit. Přeháněli tak o vlastní síle ozbrojených povstalců a o vlastním spojení s blízkými americkými jednotkami. Ve skutečnosti plzeňským povstalcům zbraně chyběly a kontakt s Američany se až do večera navázat nepodařilo. Zaměstnanci plzeňské pošty navíc přerušili spojení německého velitelství, které tak jen obtížně ověřovalo situaci ve městě. Jednání byla přerušena a obnovena opět po čtvrté hodině odpoledne. Nakonec došlo k dohodě, že němečtí vojáci se stáhnout z ulic do kasáren, povstalci navrátí ukořistěné zbraně a německé civilní obyvatelstvo bude mít volnou cestu z města. Nastalo křehké příměří.

Mezitím vyjelo všemi směry z Plzně několik spojek směrem k americkým liniím, aby orodovali za urychlení postupu Američanů na západočeskou metropoli na pomoc povstalcům. Noc z 5. na 6. května byla v Plzni plná napínavého očekávání následujících okamžiků.

 

Po zahájení postupu do západních Čech 5. května 1945 byly jednotkami V. sboru obsazeny Domažlice, Kdyně, Klatovy, Horšovský Týn a další města a vesnice. Od Šumavských průsmyků, které předtím vyčistila americká 90. pěší divize, postupovala nyní slavná americká 2. pěší divize, přezdívaná podle svého znaku „Indianhead“. V některých městech se Američané nesetkali se žádným, nebo jen minimálním odporem, jinde museli stále bojovat s některými zfanatizovanými Němci. Neustále narůstal počet německých válečných zajatců přecházejících do amerického zajetí, ať již po skupinách, či organizovaně v celých útvarech.

V nočních hodinách se podařilo Jaroslavu Stoklasovi, spojce vyslané z Plzně k americkým pozicím, spojit s čelními jednotkami americké 16. obrněné divize v Boru u Tachova. Žádal o urychlení postupu amerických jednotek na Plzeň. Tak se také stalo a americké útvary se po páté hodině ranní 6. května vydaly vpřed s jasným cílem – obsadit Plzeň. Hlavní roli zde měla sehrát právě americká 16. obrněná divize, která se na evropské bojiště dostala v únoru 1945 a až na konci dubna se zapojila do bojů ve východním Německu. Osvobození Plzně se mělo pro většinu jejích příslušníků stát největší bojovou zkušeností. Cestu měli obrněné divizi otevřít vojáci americké 2. a 97. pěší divize.

Čelní jednotkou americké 16. obrněné divize postupující se na Plzeň bylo úkolové (bojové) uskupení Combat Command B (zkráceně CCB), kterému velel plukovník Charles H. Noble. Příslušníci CCB se také jako vůbec první američtí vojáci dostali do Plzně směrem od severozápadu. Okolo osmé hodiny ranní vjely do centra města rychlé obrněné vozy, lehké tanky a terénní vozy označené bílými hvězdami a pokryté šeříky. Jejich cesta vedla nejdříve do středu města, na náměstí Republiky. Zde se jim i přes studený déšť dostalo nadšeného přivítání Plzeňany, kteří je již zde pohostili známým plzeňským pivem. Pro americké vojáky se jednalo o zcela jiné přivítání, než kterého se jim dostávalo v německých městech.

Okolo deváté hodiny však začala nečekaná a neřízená palba ukrývajících se německých fanatiků z kostelní věže sv. Bartoloměje, oken domů na náměstí, i oken podkrovních bytů v ostatních částech města. Ve městě se vytvořilo několik hnízd odporu, které následně až do odpoledních hodin likvidovali Američané a Plzeňané společně. Zajaté Němce přebíraly pod dohled oddíly americké vojenské policie, čeští obyvatelé si přáli vyrovnávání účtů a několikrát se pokoušeli Němce napadat. Velitel americké 16. obrněné divize, brigádní generál John L. Pierce, zřídil velitelství v grandhotelu Smitka (dnes Slovan).

Po druhé hodině odpoledne převzal podplukovník Percy Perkins Jr. od velitele německých sil ve městě generálporučíka von Majewski jeho kapitulaci. Vzápětí po podepsání improvizované kapitulační listiny spáchal von Majewski sebevraždu ranou do spánku. Pozdě odpoledne bylo město zajištěno a všechen německý odpor potlačen. Američany tyto pouliční boje o jednotlivé domy, byty, sklepy a dvory stál pouze pár raněných jedinců, zabit nebyl žádný. Jediným zemřelým americkým vojákem 16. obrněné divize se toho dne stal vojín první třídy Robert Ifland, který byl v ranních hodinách smrtelně raněn nepřátelskou palbou během přepadení v Kozolupech. I přes své zranění dál vedl palbu na opevněné postavení a donutil tak ke kapitulaci na padesát německých vojáků.

 

S ohledem na rychlý postup svých jednotek západem Čech, žádal generál Patton své nadřízené o posun hranic postupu dál na východ, včetně obsazení Prahy. Americká strana tak sovětské navrhla změnu demarkační linie, která by mohla končit podél severního toku Labe, zahrnovat hlavní město, a celý východní břeh Vltavy, zhruba k Táboru. Sovětským vrchním velením však byla tato varianta zásadně odmítnuta s odvoláním se na zahájení vlastní vojenské operace vědoucí k osvobození Prahy. Pražská operace Rudé armády musela být zahájena dříve, než se očekávalo.

Jednotky americké Třetí armády na československém území tak dostaly striktní zákaz překročit demarkační linii, na které se zastavily. Za tuto hranici mohly postoupit pouze malé průzkumné hlídky, nikoliv vlastní bojové síly. To také představovalo řadu nedorozumění mezi Američany a Čechy, kteří o žádné demarkační linii nevěděli. Volání pražského rozhlasu o pomoc i osobní prosby zástupců pražských povstalců o postup na hlavní město museli američtí velitelé odmítnout v zájmu mezispojeneckých dohod se Sovětským svazem. Po nástupu komunistického režimu bylo toto setrvávání Američanů na linii dokonce vykládáno jako záměr a neochota pomoci Pražanům.

Možná ještě větší nepochopení pak představovaly americké zákazy odjezdů českých dobrovolníků na pomoc Pražskému povstání. Vycházeli opět z direktiv, které českému obyvatelstvu známy nebyly. Na obsazeném území totiž Američané měli zavádět vlastní vojenskou správu, která měla setrvat až do úplného nastolení mírových podmínek a převzetí správy domácími orgány. Ozbrojené povstalecké skupiny povstalců, které se chtěly vydat před demarkační linii, by pak mohly být sovětskou stranou označeny za oddíly organizované Američany a vyslané z jejich popudu, což by opět porušovalo dohody o vymezení amerického postupu. Na východ od demarkační linie měla být svoboda přinesena pouze sovětskými vojáky, to bylo hlavním zájmem sovětské zahraniční politiky se zvláštním zřetelem na Prahu.

 

Ačkoliv některá území Čech na definitivní potvrzení svobody ještě čekala, Plzeň již byla svobodná a začala slavit. Západočeská metropole se pro americkou armádu stala posledním velkým osvobozeným městem v Evropě, a podle toho také vypadalo přijetí amerických vojáků místními. Od osvobození Paříže se Američané s tak nadšenými oslavami nesetkali. Také proto, že zde řadu z nich 8. května 1945 zastihla zpráva o konci druhé světové války na evropském bojišti, tzv. VE-Day – Victory in Europe Day.

Pro Plzeňany to byl čas plný radosti, ale i smutného vzpomínání na oběti dlouhé války. Velká část města byla poničena během náletů spojeneckých bombardérů, některé domy a kostely nesly znatelné stopy po střelbách těžkých amerických kulometů, budovy německých okupačních úřadů byly poničeny a vyrabovány. Do Plzně přijížděly zástupy repatriantů, navrátilců z koncentračních táborů, o které se bylo potřeba postarat ubytovat je. Byty některých navrátilců již byly obydleny novými rodinami. Zásoby potravin bylo potřeba shánět kde se dalo, například z bývalých německých skladů.

Již od prvních dní svého pobytu se americké útvary zapojily do poválečné obnovy západních a jihozápadních Čech. Udivovaly zvláště svými obrovskými zásobami potravin, pohonných hmot, kuřiva či léčiv. Prakticky ihned se však rozběhl také směnný obchod mezi Američany a Čechy, podobně jako v jiných zemích, kudy prošla válka. Mnoho českých dětí teprve od Američanů okusilo pravou čokoládu a žvýkačky. Ženy se seznámily s nylonovými punčochami. Československým úřadům poskytovali Američané také palivo či kancelářské vybavení. Následky náletů a pouličních bojů v plzeňských ulicích likvidovali američtí ženisté pomocí těžké techniky, kterou nikdo z místních nedisponoval. Na odklízení trosek a další práci využívali německé válečné zajatce intervenované v zajateckých táborech v okolí města.

Americká 16. obrněná divize, která do Plzně vstoupila jako vůbec první americká jednotka, opustila Plzeň již po pár dnech svého pobytu. Delší dobu se zdržela americká 2. pěší divize, jejichž znak – hlava indiána uprostřed bílé hvězdy v černém štítě – se vryl do paměti Plzeňanů zřejmě nejlépe. Ostatně, od roku 2009 je tento symbol i ve znaku plzeňského hokejového týmu. I jednotky V. sboru však byly v červnu odveleny a od 25. června 1945 byla okupační správa v západním Československu svěřena XXII. sboru pod velením generálmajora Ernesta N. Harmona.

Ještě předtím zažila Plzeň mohutnou slavnost, když 15. června 1945 navštívil poprvé od konce války město prezident Edvard Beneš. Akce byla spojena s velkolepou přehlídkou americké armády defilující po náměstí Republiky. Naproti plzeňské radnici byla postavena velká odkrytá tribuna s velkým státním znakem Československé republiky, na které se nacházeli čestní hosté. Náměstí bylo lemováno obrovskými československými a americkými vlajkami, chodníky byly zaplněny Plzeňany i lidmi z širokého okolí, morový sloup na náměstí byl zcela obsypán ženami a dívkami v krojích. Prezident Beneš dekoroval americké velitele československými vyznamenáními.

Další velkolepá slavnostní přehlídka se konala 18. srpna 1945 na počest ukončení války s Japonskem (VJ-Day). Trasa pochodu defilujících amerických vojáků byla stejná, stejně tak opět vyrostla u kostela sv. Bartoloměje naproti radnici otevřená tribuna. Tato však nesla velký znak Ozbrojených sil Spojených států amerických. Mezi čestnými hosty byl americký velvyslanec Laurence A. Steinhardt či zástupci sovětské Rudé armády.

 

Američtí vojáci XXII. sboru zůstali na západě Československa do konce listopadu 1945. Dle dohody měly americké i sovětské jednotky opustit československé území současně, a tak se také stalo. Během posledního velkého shromáždění na plzeňském náměstí Republiky se s Američany rozloučil i ministr zahraničí Jan Masaryk.

Během jejich pobytu navázali američtí vojáci v západních a jihozápadních Čechách stovky přátelství s českým obyvatelstvem. Samozřejmě, soužití Čechů a americké armády také nebylo zcela bez konfliktní a beztrestné. I tak se ale jejich pobyt zapsal do kolektivní paměti především pozitivně, o čemž svědčí většina výpovědí pamětníků, dobové zprávy v médiích i řada památek. Po roce 1948 však nastala v Československu jiná politická situace, která znemožňovala objektivní připomínání podílu americké armády na osvobození československého území. Toto období trvalo až do devadesátých let 20. století.

 

Autor: Petr Tolar